who cares?

přemýšlím celý den nad tím, co člověku dává právo rozhodovat o jiných život. s jakou krutostí je schopný se chovat k spoluobyvatelům naší planety. mám pocit, že se na mě ze všech stran valí informace o týrání a zneužívání zvířat pro nemocné potřeby některých lidí. do německa se dováží peří z hus, které škubají za živa. přestože je to zakázané. evropská unie chce opět dovolit testovat kosmetiku  a její složky na zvířatech. kdy jen ta honba za "dokonalostí" skončí? kdy se změnily hodnoty natolik, že je důležitější vzhled, než vše ostatní? a jak může být pro někoho důležitější jeho vlastní vzhled na úkor neskutečných bolestí jiného živého tvora? naplňuje mě to beznadějí a zoufalstvím. vše se ve mně bouří a neslyšně a bez slz pláču. skučím a trýzním se. nechápu tenhle svět a vede to u mě pouze k tomu, že si přestávám vážit lidského života, protože právě člověk může za veškeré utrpení. jsme sobečtí a krutí. prý jsme byli stvořeni k obrazu našeho stvořitele. jestli někdo takový existuje (a já na to nevěřím), musí mít zvláštní smysl pro humor. jako by se jednalo o krutou divadelní hru. fraška v nejhorším slova smyslu. doufám v lepší zítřky. ne, vlastně nedoufám, ale moc po tom toužím. kolikrát se člověku vyplní jeho přání?

kouzla a čáry

poslední dny jsou ve znamení tvůrčích činností. včera jsem se pustila do výroby šperků s vervou u mě nevídanou. tvořila jsem hodiny a hodiny. výsledkem jsou čtvery páry náušnic, dvě věci na krk (náhrdelníky, či jak to nazvat), jeden opravený náhrdelník mojí sestry a neuvěřitelný chaos na mém stole. na korálky narážím na všech možných i nemožných místech svého bytu, v kabelce, dokonce i v peněžence.

dneska jsem se pro změnu pustila do úpravy fotek . ještě těch z dovolené. hezké, zavzpomínat si na bezstarostnou dovolenou. ani teď po tolika měsících mě nepřestává fascinovat jak je norsko krásné. hned bych se tam rozjela znovu. klidně i teď na zimu.

chybí mi foťák, chybí mi foťák, CHCI FOŤÁK. vím, opakuju se, ale pociťuju to stále citelněji. dneska jsem si musela vypůjčit mamčin. ježíšku, spoléhám na tebe, že budeš nadělovat dárky podle toho, co chci a ne co potřebuju.

P.S. takhle vypadá výhled z okna mého pokoje (s trochou photoshopu):

nebuďme lhostejní

tak jsem se dozvěděla, že svoboda zvířat vyhlásila listopad měsícem proti kožešinám. listopad z toho důvodu, že většina zvířat je zabita právě v listopadu. pokud se chcete zapojit, podepište mezinárodní petici proti obchodu s kožešinami zde. a zde naleznete seznamy výrobců, kteří se již rozhodli nepoužívat skutečné kožešiny. moc jsem si oddychla. moje oblíbené H&M je zapojeno!

what i am looking for?

v úterý jsem byla v aeru v rámci výstavy dekadence now! na filmu antikrist. film je to vskutku dekadentní. nikdy jsem od kontroverzního režiséra larse von triera nic neviděla, ale tenhle film mě "dostal". sice mi trvalo několik dní, než jsem ho alespoň z části zpracovala, ale o to hlubší dojem ve mně zanechal. o čem je asi nemá moc cenu psát, recenzí bylo napsáno dost a pravděpodobně i dost kvalitnějších, než bych kdy zvládla já. přesto ve stručnosti: žena a muž prožívají nádherné milování a nevšimnou si, že jejich asi dvouletý syn mezitím vylezl na okno a spadl. žena se na pohřbu složí a její manžel, který je povoláním terapeut, se jí pokouší pomoci. vydávají se na jejich srub, který nazívají "eden". což samo o sobě zní jako výsměch. končí to tím, že on ji uškrtí, po tom, co se pokouší zabít ona jeho. nejdrastičtější scéna je ta, ve které si ona nůžkami ustříhne klitoris. bezesporu je to velmi drsný film jen pro silnější nátury. ale to není to, co mě na něj zaujalo. líbilo se mi, jak byl natočený. jak byly zachyceny její stavy deprese a jak je prožívala. ten strach a panika byly přímo hmatatelné. nevím, jestli pro někoho, kdo stavy úzkosti a deprese nezažil, to může být stejný, ale já jsem úplně jasně chápala, jak se cítí. chápu, že to asi bude znít nesmyslně, možná až zrůdně, ale ten film mi přišel chvílemi velmi poetický. jediné, co nechápu je jméno filmu.


další zážitek, který jsem měla tu čest si dopřát, byla kniha cesta od cormaca mccartyho. už delší dobu jsem po ní pátrala v knihovně a byla stále vypůjčena. asi před dvěma týdny jsem už odcházela s kupou knížek, smutná, že jsem nenašla cestu. rychlý, kradmý pohled do dnes vrácených knih a co nevidím! bez zaváhání jsem ji čapla. mccarthy za tenhle román získal v roce 2007 pulitzerovu cenu. krátce k obsahu. otec se synem putují sežehlou krajinou po neznámé katastrofě. lidem se vyhýbají, protože dobří lidé už nejsou. vše, co mají si sebou vezou v nákupním vozíků, jídlo hledají v prázdných domech. cílem jejich cesty je pobřeží. ale i tam se ukáže, že naděje už není. otec umírá a syna se ujmou jiní dobří lidé. nedokázala jsem se od knihy odtrhnout, i když byla všechno jiné než pozitivní. autor píše tak poutavě, že si člověk jasně představuje situace, ve kterých se ti dva nacházejí. prožívá s nimi všechen jejich strach a beznaděj. jen..., jen konec mě zklamal. škoda posledních pár vět. kde se najednou ti dobří lidé vzali? co se týče mě, bylo by se mi asi víc líbilo, kdyby konec byl otevřenější a nechával větší představivost čtenáři. možná ale právě závěrem chtěl autor vyjádřit naději. nevím.

a na příští týden si ordinuju jen samé pozitivní věci. zamilované komedie, odlehčené romány a možná vezmu na milost i kuchařky.

moje nová (skoro)designová lampa

kdysi kdesi jsem viděla krásnou lampu. tedy spíš lustr, i když se mi o papírové lampě příčí mluvit jako o lustru. byla krásná a byla příšerně drahá. a tak jsem přemýšlela a přemýšlela, až jsem vymyslela. tohle je výsledek. papírová lampa made in IKEA a 378 cukrářských košíčků.

poetika snů

obrázek půjčen odsud

kdo byl ten okouzlující chlapec z mého snu? se kterým jsem si tak nepokrytě užívala na všech možných i nemožných místech. přes veškerý erotický náboj sen nepostrádal určitou poetiku určenou milostným románům. naprosté odevzdání se. jistota toho, že mi neublíží. byli jsme si souzeni. tančili jsme v dešti, tulili se k sobě v sychravém počasí, hráli si jako malé děti v mokrém spadaném listí, vydechovali obláčky páry snažíc se vytvořit kroužky, zahřívali si špičky prstů o kalíšky horkého svařáku, seděli zachumláni v mrazu na lavičce a brebentili do úsvitu. snažila jsem se ten prchavý okamžik dokonalého štěstí zachytit. ale přes veškerou snahu mi zazvonění budíku sen vzalo a odneslo do dálav. okamžik protekl mezi prsty. přesto snová nálada vydržela celý den. mile melancholická a zasněná. chtěla bych se s ním v noci znovu potkat. třeba se mi i představí. i když, možná chci, aby zůstal pan neznámý.

jak je možné, že na podzim všude voněla levandule?

král havany

knížka "král havany" od Pedra Juana Gutiérreze dočtena. četla se docela dobře, ale byla dost jednoduchá. jsem trochu zhnusena. celá kniha pojednává jen o sexu a násilí. prý se tento styl nazývá "špinavý realismus". špinavý to bylo, jen přemýšlím, jestli je chování hrdiny opravdu realistické. na druhou stranu, není to první kniha podobného charakteru, kterou jsem četla a která pochází od jihoamerických spisovatelů. asi je mi jejich mentalita příliš vzdálená. každopádně autor určitě k mým oblíbeným patřit nebude.

kulturně

video mapping staroměstké radnice

jsem zase o něco chytřejší. ještě včera jsem nevěděla, že něco jako video-mapping existuje a dneska po tom, co jsem měla možnost vidět, jsem naprostý fanda. bylo to úžasný, nepřekonatelný a skvělý. nedokážu to popsat jinak, než v superlativech. byla jsem tak nadšená, že jsem zůstala, abych to mohla vidět po druhý. velký respekt těm, kteří se na realizaci podíleli. je mi naprostou záhadou, jak někdo dokáže něco tak zajímavého a náročného udělat.

dnes další film z festivalu. žid süß. na rozdíl od včerejšího filmu dnešnímu nemám co vyčíst. smutný film o smutné době. dobře natočený. dobré herecké výkony. jsem ráda, že jsem ho viděla. po třech dnech návštěv kina jsem se rozhodla zítřek bojkotovat. chtěla jsem zůstat doma, odpočinout si a nic nedělat. ale jelikož zítra končí world press photo, tak asi z odpočinku nic nebude a já opět vyrazím do centra. ale chtěla jsem world press photo už před půl rokem vidět v berlíně, byla by škoda si to nechat nakonec ujít.

poznatek dne: můj pes chrápe!

filmfest

trochu kultury nezaškodí, řekla jsem si. a vyrazila jsem s kamarádkou na festival německy mluveného filmu. cizinka se jmenoval. jedná se o mladou turkyni, která uteče se svým malým synem od manžela z turecka zpět ke své rodině do německa. od své rodiny čeká podporu, ale ta se jí snaží přemluvit k návratu k manželovi. aby nepošpinila čest rodiny. dokonce se snaží unést její dítě. nakonec se otec rozhodne ji zabít. nedopatřením její bratr nezabije ji, ale jejího syna. celé kino brečelo a ve mně kypěl vztek. hra na city. ano, má potenciál se stát dalším filmem oceněným oscarem, ale to je právě také jeho problém. hlavní hrdinka se chová jak smyslů zbavená hysterka, která sice říká, jak jí na synovi záleží, ale potom svým chováním dává v sázku jeho život. za druhý, v době stoupající nesnášenlivosti k etnickým menšinám nepovažuju tenhle film za optimální. leč uznávám fakt, že je téma určitě líbivé. jen doufám, že ten zítřejší bude lepší.

osvobození zvířat

konečně jsem dočetla knihu "osvobození zvířat" od petera singera. měla by definitivně patřit do povinné četby. každého. během čtení se u mě střídal vztek, lítost a nepochopení. nepochopení toho, jak moc jsou lidi schopni ubližovat zvířatům. kolik utrpení je člověk schopný způsobit. nejhorší je, že nějakých 90 procent lidstva je toho viníkem. každý, kdo jí maso! kolika lidem je líto opuštěného psa, ale co ty miliony krav, prasat, ovcí, kuřat, krůt a krocanů, co jsou zneužívány kvůli masu? ty deseti tisíce lišek, norků a tuleních mláďat vražděných kvůli kožešinám? ty tisíce slonů, tygrů, lvů a lidoopů vězněných v zoologických zahradách? ty stovky zvířat drezúrovaných v cirkusech? co je s těmi? těm nikomu není líto? a nepočítaně krutě týraných zvířat používaných ve vivisekci? jen pro naše pomalované tváře a hustší vlasy. bezmoc. bezmoc z toho, že tomuhle všemu musím přihlížet. kolik slz už jsem prolila, které žádnému z těm nebohých tvorů nemůžou pomoci. přitom řešení je tak jednoduché. jenže lidi jsou sobci a k ukojení svých primitivních "potřeb" musí týrat jiné. slovo potřeb je záměrně v uvozovkách, jelikož maso opravdu jíst nepotřebujeme, kůži a kožešiny opravdu nosit nemusíme a testovanou kosmetiku používat nemusíme. alternativy existují. a mimochodem, mléko zdravé pro člověka opravdu není.

můj oblíbený citát: "kde se jedná o zvířata, stane se každý náckem... pro zvířata je Treblinka každodenností." (Issac Bashevis Singer)

go vegetarian

není to tak dlouho, co jsem se stala vegetariánkou. vedly mě k tomu etické a ekologické důvody. nedávno v noci jsem si poznamenala následující: "vegetariánství zasahuje do mého života víc, než jsem si myslela. netolerance okolí je někdy nepředstavitelná. nechci, aby kvůli mně trpěli zvířata. není to fér a jelikož nejsou jedinou formou lidské stravy, není omluva pro to je jíst. vegetariánství je právoplatné a já budu konsekventní. proč mám obhajovat já sebe. obhajovat své chování by měli všichni ti, co přispívají k utrpení zvířat. Kdy lidstvo pochopí, že pojídání zvířat je čisté a neomalené sobectví."