u mě jsou filmy hlavně o pocitech. na melanchilii od van triera jsem se dlouho těšila. vlastně jsem ji ani nechtěla vidět v kině, chtěla jsem si ten film vychutnat sama. takže jsem čekala, až si ho budu moct stáhnout a předevčírem v noci, když jsem nemohla spát, jsem si ho konečně pustila. kolem mě noc, tma a ta pravá nálada na tenhle druh filmu. sice mi pár lidí říkalo, že ten film je nudný a "o ničem", ale chtěla jsem se přesvědčit. a dobře jsem udělala. mě se líbil. miluju tu poetiku. miluju ty scény. a zbožňuju hudbu, která zalézá až do morku kostí a člověk má pocit, že kdyby se změnil byť jen jediný tón, bylo by to špatně. ani jsem příliš nesledovala dějovou linii, spíš jsem si užívala jednotlivé scény. asi by mi nevadilo vidět je naprosto vytržené z kontextu. a nějak se dokážu ztotožnit s justine, když říká, že země je zlo, že pro ni nemusíme truchlit. že život na zemi je zlo. celý film je takový snový. tak krásně melancholický s krásnou snovou atmosférou.
