neděle 29. ledna 2012

ne kruté kosmetice

petice proti testování kosmetiky na zvířatech

jsou určité věci, ve kterých jsem naprosto zásadová. a používání kosmetiky netestované  na zvířatech je jednou z nich. kdysi (a už to bude téměř 15 let) jsem se dostala díky infostánku svobody zvířat k materiálům, které mi vyrazily dech. do té doby jsem nikdy nepřemýšlela nad tím, co vlastně v kosmetice je a hlavně jak se vyrábí. jak už to tak chodí, začala jsem pátrat a nacházela jednu hrůzu za druhou. strašné obrázky trpících zvířat jen kvůli hloupému chtíči člověka vypadat co nejlépe. zařekla jsem se, že tenhle byznys podporovat nebudu. začátek byl náročný a já hodiny řešila, co si koupit můžu a co ne. orientovala jsem se velmi špatně a mnoho informací v té době nebylo. lidi si na mě ukazovali jako na cvoka a ani moji rodiče nehodlali moje rozhodnutí akceptovat a já s nimi sváděla dennodenní boj.

je to patnáct let. situace se za tu dobu o dost zlepšila. informace jsou mnohem dostupnější, i v běžné síti drogerií se dají koupit kvalitní produkty, kvůli kterým neumírali nevinní tvorové. je to téma, o kterém se mluví. prý 70% lidí (celoevropsky) si přeje, aby žádná kosmetika nebyla testovaná na zvířatech. a já se ptám, proč si tedy všichni tihle lidé nevybírají jen takovou kosmetiku, která testována není? je to lenost? pohodlnost? asi obojí, ale hlavně je v tom mnoho ignorace. a taky by to vyžadovalo určité úsilí. pokud mě něco opravdu vytáčí k nepříčetnosti, tak fakt, že lidi nechají za sebe trpět ty nejbezbranější tvory a to jen kvůli mladšímu a krásnějšímu vzhledu. pro svojí potěchu.

a jak to tedy s testovanou a netestovanou kosmetikou vlastně je? častá otázka (či spíš výmluva) zní, vždyť se v evropské unii kosmetika na zvířatech testovat nesmí? ano, to je pravda, ale týká se to jen konečných produktů. nikoliv ingrediencí. a plno firem vyvíjí pořád nové a nové látky, to aby ty vrásky byly méně hluboké a aby pleť byla hladší. a tyhle firmy tyto nové složky testují. a většinou právě na zvířatech. přesto, že jsou možné alternativy. evropská unie se tedy dohodla na úplném zákazu testování na zvířatech od roku 2013. nyní se hlavně na tlak kosmetických firem pokouší tento zákaz oddálit. pokud tedy také patříte k těm, kterým není lhostejné, co svým chováním způsobují, podepište prosím petici a řekněte tak ne kruté kosmetice.

a pokud snad patříte k těm, kteří se do téhle doby o tuto problematiku nezajímaly a přesto chcete něco změnit, tady je seznam firem, které netestují na zvířatech. a co je na tom nejlepší, jsou běžně k dostání. já ještě spoléhám na přírodní kosmetiku s certifikátem BIDH, jako např. weleda, lavera apod. před pár dny jsem našla krásný blog růžový chroust, jehož autorka bebe testuje a recenzuje různé kosmetické výrobky. a jen ty netestované na zvířatech.

zamyslete se prosím, jestli má opravdu smysl způsobovat zbytečné utrpení.

neděle 22. ledna 2012

betonová zahrada

nemám co říct. nebo možná se mi jen nechce mluvit. tak alespoň ochutnávka na další knihu, kterou jsem přečetla.

lopata ležela uprostřed velké kulaté skvrny po vyschlém betonu. připomněla mi ručičku obrovských polámaných hodin. pokoušel jsem se vybavit si, kdo z nás ji měl v ruce naposledy, ale nemohl jsem si jasně vzpomenout, jak co po sobě následovalo. zvedl jsem ji a postavil ke stěně. víko bedny zůstalo odklopené tak, jak jsme ho nechali. Na to jsem se upamatoval. přejel jsem dlaní po betonu v bedně. byl světlounce šedý a na dotek vlahý. na ruce mi ulpěl jemný prach. všiml jsem si, že povrch diagonálně protíná prasklina, která se na jednom konci rozdvojuje. poklekl jsem, strčil k ní nos a začichal. ucítil jsem zvláštní sladký pach, když jsem si však stoupl, uvědomil jsem si, že jsem ucítil guláš, co se vaří nahoře. posadil jsem se na stoličku k bedně a přemýšlel o matce. usilovně jsem se snažil připomenout si její obličej. [...] 

nemožnost cokoliv vědět nebo pociťovat s jistotou ve mně vyvolala naléhavou potřebu onanovat. vstrčil jsem si ruce do kalhot, a jak jsem si pohlédl dolů mezi nohy, uviděl jsem něco červeného. ohromeně jsem vyskočil. stolička, na které jsem seděl, byla jasně červená. před dávnou dobou ji tak nalakoval otec. musela ji dolů přinést julie nebo sue, aby mohly sedět u bedny. ta představa mě vyděsila, místo aby mě uklidnila. sotva jsme vůbec mezi sebou o matce mluvili. byla tajemstvím každého z nás. [...] uviděl jsem nahoře stát sue, jak se na mě dívá.

"myslela jsem si, že jseš to tam dole ty," řekla, když jsem k ní došel. v ruce držela talíř.

"je tam puklina, vidělas?" zeptal jsem se. "zvětšuje se," vyhrkla. "ale jak je to možný?"

pokrčil jsem rameny. ukázala na talíř. "někdo přišel."

betonová zahrada od iana mcewana je kniha velmi zvláštní, amorální a chvílemi až perverzní. kniha začíná touto větou: " náš táta neumřel mou vinou, někdy mě ale přepadne pocit, že jsem mu k tomu dopomohl." jack, hlavní postava knihy, měl s despotickým otcem betonovat zahradu a místo toho v koupelně onanoval. když se vrátil, našel otce mrtvého s hlavou zabořenou v betonu. několik týdnů po smrti otce umírá na těžkou chorobu i matka, která nechá nejstarší sedmnáctileté julii našetřené peníze, takže si děti nemusí nějakou dobu lámat hlavu s penězi. aby nebyli nastrkáni do děckých domovů, rozhodnou se matku zabetonovat ve sklepě do bedny. absencí dospělých nastává v dětech úpadek morálních zásad a sexuálních předsudků. julie si najde chlapce, jack hledá jakékoliv možnosti incestu a při pohledu na julii si několikrát denně musí "odskočit" do koupelny. sue pochopila, že jejich hrátky na doktory jsou nechutné a malý šestiletý tom se po zkušenostech se šikanou ve škole začne oblékat jako holčička a nakonec se od julie nechá opečovávat jako mimino, dokonce mu julie ze sklepa přinese dětskou postýlku. derek, přítel julie, po té, co najde jacka a julii v posteli při sexuálních hrátkách se cítí natolik zhrzen, že do domu nažene policii, která začne sekat bednu.

celý text je psaný dost strohým stylem, bez jakýchkoliv emocí. syrovost textu souzní se syrovostí prostředí, ve kterém se děj odehrává. polozpustlý dům uprostřed parného léta mezi zbytky okolních zdemolovaných domů, které byly zbořeny, protože tudy byl naplánovaný průběh dálnice. jedná se o brilantní román, který není srovnatelný s ničím, co jsem do dnes četla. pokud si ho chcete vychutnat, zahoďte veškeré morální a společenské předsudky.

stále ještě nevím, co přesně si o tomhle románu mám myslet. ale už několik dní ho nemohu dostat z hlavy, stále o něm musím přemýšlet. a vlastně zatím nemám chuť číst nic dalšího.

pondělí 16. ledna 2012

skleněný pokoj

"rád bych navrhl víc než jen dům" pokračoval von abt. "chci vytvořit váš vlastní svět. pracovat na něm od základů až po interiér, okna dveře, nábytek. vytvořit nejen základní strukturu, ale i jeho tkáně. navrhnout váš život. ne pouze dům, v nemž budete bydlet, ale životní styl." rozevřel dlaně, jako by právě v nich jejich život spočíval. "vaše obydlí bude uměleckým dílem, nad kterým budou lidé žasnout."

skleněný pokoj - kniha, ve které se snoubí fikce s realitou. autor knihy simon mawer při jedné své návštěvě brna na začátku devadesátých let navštívil i funktionalistickou vilu tugendhat. ta ho okouzlila natolik, že neváhal a napsal o ní celý román. v knize se vila sice jmenuje landauer, ale autor věrně popsal vilu tugendhat - obdivuhodnou, vznešenou a nadčasovou. ani na onyxovou stěnu nezapomněl. zbytek románu je fikce. tugendhatovi měli s hlavními hrdiny románu landauerovými společné jen židovský původ továrníka landauera, dobu stavby vily, útěk rodiny do švýcarska a konfiskaci majetku nejdříve nacisty a následovně komunisty. vše ostatní je románová fikce.

já jsem knihu přečetla jedním dechem a líbila se mi na tolik, že jsem si ji vyžádala na ježíškovi. je krásně psaná a je až s podivem, že je simon mawer jako cizinec schopný reflektovat československou realitu tak brilantně. na pozadí příběhu rodiny landauerových se zrcadlí tragédie celého českého národa. román byl v roce 2009 nominován na nejprestižnější knižní cenu anglicky mluvícího světa the man booker prize. kniha by se měla dočkat zfilmování. režisérem by měl být jah hřebejk.

středa 4. ledna 2012

příšerně nahlas a k nevíře blízko

když jsem byla v drážďanech před vánoci na nákupech, snažila jsem se utéct před všemi těmi masami zboží chtivých čechů a zaběhla jsem se schovat do knihkupectví. koukala tam na mě kniha (přímo se na mě smála a lákala), kterou jsem si už nějakou dobu stejně chtěla přečíst. za necelých 10 euro jsem neváhala a knihu popadla. a dodnes nelituju, je to jedna z nejlepších knih, kterou jsem kdy četla. představuji román jonathana safrana foera "příšerně nahlas a k nevíře blízko". jonathan safran foer je mistrem příběhu. a tahle kniha je i malé umělecké dílo. autor neváhá děj přikrášlit fotografiemi, barvami v textu, na některých stránkách je jen jedna jediná věta, některé stránky jsou úplně prázdné a na některých se písmo zmenšuje až téměř k nepřečtení, jiné listy jsou úplně nečitelné, protože jsou popsány dvojitě. a to všechno jen k umocnění prožitku, nic z tohohle není použito nesmyslně nebo náhodně.

hlavním hrdinou tohoto románu je osar schell. oscar, jak na své vizitce sám uvádí, je vynálezce, sběratel, hráč na tamburínu a šperkař. kromě toho je také pacifista, sexista, vegan a vášnivě rád posílá dopisy významným vědcům. a je mu devět let. jeho otec zemřel při útoku na new yorské world trade center. oscar najde v jeho pozůstalosti záhadný klíč a začíná pátrat, ke kterému zámku by mohl patřit. to ho zavede k různým lidem a provede ho celým new yorkem. to ho ale zavede i ke kořenům jeho rodinné historie. druhou dějovou linií je životní příběh oscarova dědečka, který přežije bombový útok na drážďany, při kterém přijde o rodinou i o svou vyvolenou. postupně ztrácí řeč. když zjistí, že jeho žena je těhotná, ze strachu před další ztrátou ji opouští. po 40 letech se do new yorku vrací a dějové linie se propojí.

kniha je fascinující, přečetla jsem ji jedním dechem. je zábavná i dojemná. napínavá a vedoucí k zamyšlení. je originální i nečekaně lidská.