Jak jsem zachraňovala ježky

Tak tenhle byl druhý v pořadí

Minulý týden si takhle kráčím domů, unavená a šťastná, že budu mít konečně volný večer. Jenže osud tomu chtěl jinak. U mě v ulici jsem viděla na silnici ježka, malého, chtěla jsem ho jen přemístit někam mimo silnici. Ale pak mi ježura přišel malý, tak jsem ho vzala domů, kde jsem ho přeměřila a zvážila. A pak zjišťovala, kde by mi mohli dát informace. Přes Zvíře v nouzi jsem našla kontakt na záchrannou stanici. Tam mi bylo sděleno, že ježek je dost malý a že asi zimu nepřežije. Jediné, co mě v tu chvíli napadlo se zeptat bylo: Jak nepřežije? Já ho mám v předsíni! Paní se mě ptala, zda ho mohu přivézt nebo že si pro něj přijedou druhý den ráno. Ale v té době jsem musela být v práci. Podařilo se mi přesvědčit L., aby mě i s ježkem odvezl do Jinonic. Naštěstí se podařilo. Já dala ježka do krabice a jelo se. Paní si ježka převzala, já vyplnila své iniciále a místo nálezu a vše ztvrdila podpisem. L. zaparkoval u sebe (což je pět minut chůze ode mne) a šel mě doprovodit domů. Jaké bylo naše překvapení, když jsem našla druhého ježka na tom samém místě jako toho prvního. Tak jsem volala opět té paní, která byla ochotná druhého ježka převzít, tentokrát u sebe doma. Tak se L. beze slova sebral, šel pro auto a jelo se opět přes půl Prahy. Oba bodlináči dostali podestýlku, krmení i vodu a bude o ně dobře postaráno, aby se mohli vrátit do volné přírody, ať ještě letos na zazimování nebo až na jaře po zimním spánku.

A tady pár informací o tom, kdy ježka zachraňovat a kdy to nepotřebuje. Nejvíc mě bavilo, jak oba dva ježci byli jiní. Ten první byl takový srabík, když jsem ho měla v ruce, celou dobu byl zabalený. V předsíni se hned běžel schovat a vlastně se na mě ani nepodíval. Ten druhý byl pěkný drzoun. Vůbec se mě nebál a troufám si tvrdit, že kdybych mu dala možnost, klidně by mě rafnul. Docela jsem měla problém ho zvládnout a to oba dva měli necelých 150g. Měla jsem strašnou chuť si je oba nechat.